Když se z příjmení stane jméno

Musím přiznat, že mám k Popelce dost osobní vztah, protože jsem před mnoha lety kvůli ní málem nesložila zkoušku na průvodce Prahou. Mluvilo se o Vyšehradu a padla otázka, kdo sbíral vyšehradské pověsti. Paní Bilianová šla tehdy totálně mimo mě, snad jsem o ní slyšela poprvé až na té zkoušce. Vím, je to hanba, ale už jsem to dávno napravila. Nakonec tímto příspěvkem bych jí ráda vzdala hold, protože tato velká vlastenka se silným sociálním cítěním se zasloužila o Vyšehrad mírou vrchovatou. Dnes ji tu připomíná pamětní deska, náhrobek na hřbitově a od roku 2021 lípa, zasazená poblíž dětského hřiště u příležitosti 80.výročí jejího narození.

Původně Marie Popelková se narodila roku 1862 v Králově Dvoře u Berouna jako prostřední ze tří sourozenců. Po smrti otce se rodina přestěhovala do Prahy. Marie si přála vystudovat učitelství, ale to jí neumožnil slabý zrak, pracovala tedy jako vychovatelka. K dětem měla určitě blízko, protože v při působení v Ústřední matici školské pro ně pořádala výlety po českých historických místech a pro ty chudé zařizovala  sbírky šatstva,bot a hraček. Věnovala se také dívčímu skautingu a pro dívky organizovala prázdninové osady. Dá se o ní mluvit i jako o jedné z hlavních představitelek českého ženského emancipačního hnutí před 1.světovou válkou. A jak se Marie Popelková dostala na Vyšehrad? Bylo to v roce 1892, kdy se provdala za Arnošta Biliana, změnila si jméno a odstěhovala s ním na Vyšehrad do domku, který stojí pár metrů za zbytky gotické brány Špička. Tehdy byl na Vyšehradě konec Prahy a vozy, které projížděly z venkova s nákladem zboží Táborskou bránou, podléhaly potravní dani, tzv. akcízu. Pan Bilian byl výběrčím této daně. Postupně se manželům narodily čtyři děti. Paní Bilianová se bohužel  musela vyrovnat se smrtí malého synka a poté se sebevraždou manžela, který za války trpěl depresemi. Aby mohla dětem umožnit vysokoškolská studia, přivydělávala si psaním různých fejetonů a článků do novin a časopisů a také  sentimentálních příběhů pro dívky, dobových Harlekýnek. Psala i básně s mytologickými náměty, humoresky, povídky, romány a divadelní hry. Sbírala pražské, především vyšehradské pověsti a literárně je upravovala. Své čtenáře si rozhodně našla, několik jejích románů bylo i zfilmováno.

Když se na začátku 20. století v době stavitelského boomu řešilo, co s pražským Vyšehradem, postavila se Popelka Bilianová proti tomu, aby byl zastavěn vilami nebo dokonce činžovními domy. To byl skutečně jeden z návrhů, o němž se vážně uvažovalo. V roce 1910 totiž přešla původní vyšehradská pevnost na pražský magistrát a řešila se budoucnost tohoto místa. Když si dnes prohlížíme návrhy projektů přestavby, nejvíc asi zaujme představa architekta Vlastislava Hofmana z roku 1914. Vyšehrad vidí kubisticky. Nakonec pod Vyšehradem stojí kubistická Kovařovicova vila a kubistický trojdům Josefa Chochola. Asi to bude znít kacířsky, ale občas si při procházce po vyšehradských bastionech se svými českými nebo italskými klienty představuji, jak by vyšehradský kubismus „táhl“. Protože už nyní do Prahy jezdí milovníci architektury za kubistickou kavárnou Orient v Celetné Josefa Gočára,  palácem Diamant a kubistickou lampou Emila Králíčka nebo za učitelskými domy v Bílkově ulici Otakara Novotného. A co teprve celá kubistická čtvrť ! Popelka Bilianová by se mnou rozhodně nesouhlasila, ostatně dejme jí slovo:

„Vyšehrad jest mohylou slávy naší i samobytnosti. (…) Bavoři mají svou Walhalu a Londýn Westminster, Řím i Paříž svůj Pantheon, Poláci svůj Wawel posvátný; náš Vyšehrad se může státi v ohledu tom vzácnou perlou.“

Dnes procházíme kolem domku, kde spisovatelka zemřela v roce 1941 dál k rotundě sv. Martina a na památný vyšehradský hřbitov. Mezi mnoha slavnými jmény tu najdeme i náhrobní kámen s podobou příjmení, které používám i ve svém článku – s krátkým a – Bilianová. I díky ní dnes Vyšehrad zůstává spojen s nejstaršími dějinami Prahy a na jeho vzhledu to je patrné na první pohled.