Pohořelec a zlatý Nový Svět

Vycházku začínáme na zastávce tramvaje číslo 22 na Pohořelci u pomníku dvou významných osobností rudolfinské Prahy, Johannese Keplera a Tychona Brahe. Protože pomník stojí v Keplerově ulici, oddělující Hradčany a Střešovice, a hned za ním je stejnojmenné gymnázium, povězme si nejprve něco o prvním z astronomů. Johannes Kepler se narodil roku 1571 poblíž Stuttgartu. Byl velmi nadaný s všestrannými zájmy včetně astrologie, v 16.st. považované za součást astronomie. Sestavování horoskopů bylo váženým oborem. Kepler vyučoval matematiku ve Štýrském Hradci, současně s výukou psal i pojednání o astronomii. Jeho matematické schopnosti natolik zaujaly Tycha Brahe, že Keplera pozval do Prahy k císařskému dvoru, kde sám působil. Kepler nabídku přijal a roku 1600 přijel i s rodinou. V letohrádku Belveder pak došlo k jakoby náhodnému setkání obou vědců s císařem Rudolfem, který pány pověřil vypracováním nových planetárních tabulek. Když po roce Tycho Brahe v Praze zemřel, byl Jan Kepler  jmenován císařským matematikem. Tehdy začalo jeho nejplodnější období, kam spadá i objev zákonů o pohybu planet. První z nich hlásá, že planety se pohybují po elipsách a v jejich společném ohnisku je Slunce. Stojí za zmínku, že Kepler je také autorem metody,jak vypočíst objem vinného sudu. 

Dánský astronom, astrolog a alchymista Tycho Brahe byl ve své době považován za nejlepšího pozorovatele hvězdné oblohy. Jeho výsledky byly překonány až šedesát let po vynalezení dalekohledu. Brahe se narodil roku 1546 v Dánsku (dnes Švédsko) jako potomek starého šlechtického rodu. Studoval filozofii a rétoriku v Kodani, poté práva v Lipsku a chemii v Augsburgu. Díky zděděnému majetku se mohl věnovat svým koníčkům – alchymii,  astronomii a cestování.  K návratu do vlasti ho přiměla  velkorysá nabídka dánského krále Frederika II na zařízení observatoře na ostrově Hven, kde Brahe strávil přes dvacet let. To už Dánsku vládne nový panovník, s nímž Brahe nemá nejlepší vztahy, přijímá tedy pozvání na císařský dvůr Rudolfa II do Prahy. Nejprve bydlí v zájezdním hostinci na Novém Světě, poté nějakou dobu v Benátkách nad Jizerou, nakonec v domě na Pohořelci, kam se po jeho smrti roku 1601 nastěhoval Jan Kepler s rodinou.  Tycho Brahe vytvořil originální kosmologickou teorii: podle ní je sice Země středem vesmíru, ale kolem ní obíhá jen Slunce a Měsíc. Ostatní planety obíhají kolem Slunce. Vytvořil tak jeden z kompromisních modelů mezi  Ptolemaiovou teorií  geocentrickou  a Koperníkovou heliocentrickou . Na základě Brahových pozorování (především poloh Marsu) mohl později  Johannes Kepler formulovat své slavné zákony oběhu planet.

Přesuneme se trochu níž, na vlastní náměstí. Pohořelec býval osadou, kde se setkávaly hlavní komunikace: dnešní Úvoz z Malé Strany, Loretánská ulice z Hradčanského náměstí a Dlabačov směrem k Bílé hoře. Název Pohořelec pochází ze 14.st. a je příhodný, oheň tu řádil často. První požár, o němž máme zprávu, poničil toto předměstí Hradčan na konci 11. století, ty další velké, spojené s válečnými konflikty,  jsou z let 1420, 1541 a 1742.  Už v nejstarších dobách tudy vedla dálková stezka od západu k Pražskému hradu a odtud Újezdem k jihu a přes vltavské brody na východ a na sever. Dnes je Pohořelec hlavně parkovištěm, což je škoda. Prostoru kolem barokního sousoší se sv.Janem Nepomuckým by slušelo pár laviček a třeba pítko, vždyť Jan je patronem všech „lidí od vody“. Aspoň že se dochovalo několik zdobných štítů na domech. Většinu turistů překvapí symbióza velkého kříže a nápisu Hotel na průčelí za ním. Jak je možné, že se stal hotel z kostela? Pokaždé vysvětluji, že se jedná o bývalý klášterní špitál sv. Alžběty, ochránkyně chudých, a sousoší Kalvárie s Kristem, Pannou Marií a sv.Maří Magdalenou pouze zdobilo dvouramenné schodiště. Špitál byl nazýván také Questenberským podle opata zakladatele Kašpara Questenberka. Právě on dal roku 1627 z Magdeburgu přivézt ostatky sv. Norberta. Jím založený špitál však stával těsně u strahovského kláštera a musel ustoupit nově budovaným hradbám. Tento je již druhý z roku 1669. A pozor, nešlo o nemocnici v pravém slova smyslu, spíš o dům sociálních služeb pro chudé a nemocné. Ti museli nosit ústavní modrobílý oděv a chovat se ctnostně. Žádné pitky a půtky a z vycházky včas „domů“.

Pokračujeme dál na Loretánské náměstí, kterému vévodí Černínský palác. Je to vskutku impozantní stavba a není těžké uvěřit, že jde o největší barokní palác ve střední Evropě. Dal ho postavit koncem 17.st podle návrhu Francesca Carratiho hrabě Humprecht Černín z Chudenic, císařský vyslanec v Benátkách. Hrubá stavba byla hotova za 10 let. Kámen se vozil z lomu, který patřil strahovskému klášteru, dřevo z křivoklátských lesů. Černín také shromáždil uměleckou sbírku, skoro 1300 uměleckých děl včetně obrazů italských mistrů, nábytku, tapiserií, zbraní. Pak došly peníze. Sbírku museli Černínové rozprodat a palác pronajmout. Býval tu lazaret, továrna na karty, sklad chmele, konírny. V pol. 19.st palác získala habsburská armáda, přibylo 4.patro a palác sloužil jako ubikace mužstva, lazaret, umývárny, kanceláře. Umělecká vzdoba vzala zasvé, v zahradě byly zřízeny stáje. Po vzniku Československé republiky budovu získalo ministerstvo zahraničí,  moderní přístavbu, která je vidět cestou na Pohořelec  z tramvaje,  provedl architekt Pavel Janák. Za války tu sídlil úřad říšského protektora. Po válce byly v suterénu, sloužícímu jako kryt, nalezeny klíče od korunovačních klenotů. Poslední nákladné opravy Černínského palác proběhly v letech 2009 – 15.

Turistické skupiny většinou pokračují rovně na Hradčanské náměstí, my se vydáme vlevo dolů. Povídání o Loretě pražské i té „originální“ italské si nechám napříště. Cestou do nejmenší pražské čtvrti míjíme kapucínský kostel Panny Marie Andělské. Zvláštní tmavé útvary na průčelí i boční straně kostela jsou dělové koule, které tu zůstaly po ostřelování Prahy Prusy v roce 1757.

Nový Svět býval  tzv. předpolím  královského města Hradčany, založeného roku 1320 královským purkrabím – tehdejším předsedou vlády –  nejvyšším zemským úředníkem Hynkem Berkou z Dubé. Po roce 1360 bylo toto předpolí zahrnuto do hradčanských hradeb. Ulička Nový Svět kopíruje původní cestu podél potoka Brusnice, vedoucí k osadě Střešovice. Zástavbu Nového Světa poničily dvakrát plameny – poprvé za husitů, podruhé se sem dostal oheň z Malé Strany roku 1541. Během obnovy se zdejší zástavba rozšířila až k Jelenímu příkopu. V něm žili ještě před 2.světovou válkou dva medvědi, které legionáři přivezli ze Sibiře jako dar pro prezidenta Masaryka. Původně zde bydleli řemeslníci a služebnictvo Pražského hradu, odtud chodili denně “ do práce“. Později tu bydlela pražská chudina. Místa v domcích moc nebylo, v každém žilo i několik rodin a tak se život přesouval ven. Mezi domy se věšelo prádlo, stolovalo se a děti si hrály na chodnících. To už si dnes těžko představíme. Za 1.republiky se Novému Světu říkalo Pražská Neapol. Po vzniku Československé republiky domky vykoupil stát, v 60.letech je převzal OPBH (Co to bylo? Vy narození po Sametové revoluci, vygooglete si toJ) a většinu rozprodal umělcům. Škoda, že už ubylo vystavených uměleckých děl za okny, jak si letmo pamatuji z dětství. Zmizel pražský Montmartre, pryč je doba, kdy tu měl ateliér Jan Zrzavý nebo – pro mě ohromující – Miloš Kurovský.

Nový Svět tvoří pouze čtyři ulice většinou s jednopatrovými domky. V krátká uličce Na náspu stojí domek jediný. Bydlel tu Karel Kachyňa, režisér filmů Král Šumavy, Sestřičky nebo Láska mezi kapkami deště. Vdova paní Alena Mihulová tu stále bydlí a vůbec jí nevadí, že zde kdysi bývala márnice, o čemž svědčí kříž ve štítu domu. Řádoví bratři kapucíni tam mívali lazaret pro nemocné morem.

V Černínská ulici v čísle 5 má bydliště a ateliér filmový tvůrce Jan Švankmajer, autor amarounů ze seriálu Návštěvníci nebo masožravé květiny z filmu Adéla ještě nevečeřela. Plastiky hlav nejsou nahodilé, jedná se o portréty tvůrce a jeho paní.

V domě naproti měl svůj první pražský ateliér malíř Jan Zrzavý. Později tu bydlel filmový režisér Ivo Novák, který se proslavil snímky Léto s kovbojem nebo Fešák Hubert.

Jsme na začátku ulice Nový Svět. Nad námi se tyčí mohutné barokní opevnění, jedno z mála v Praze dochovaných. Romantická roubenka se šindelovou střechou je dnes už replikou, protože na té původní si pochutnala dřevomorka. Kdysi tu tekl na povrchu potok Brusnice, plný raků, odtud také název domku U raka, který dnes slouží jako osobitý hotel.  V těchto místech žila Josefína Rabochová, budoucí manželka  spisovatele  Jakuba Arbese. V 60.letech si domek koupili Arnošt Lustig a jeho přítel Ota Pavel, ale nepřinesl jim štěstí, Pavel zemřel na infarkt v pouhých 42 letech, Lustig po roce 1968 emigroval. Svého přítele přežil o desítky let, znovu je spojil Nový židovský hřbitov v Praze na Olšanech, kde jsou oba pohřbeni.

Dá se říct, že Nový Svět je nejzlatější částí Prahy. Většinou chudí obyvatelé si toužili trochu vylepšit společenské postavení a proto svým domům vybírali do názvu „zlatá “ domovní znamení. ti, co na to měli, si nechali znamení i zpodobnit, ostatní se spokojili s názvem, to je nestálo nic. Rohový dům U zlatého bažanta na konci Černínské ulici zdobí pro jistotu bažanti hned dva.

Dvojdomek U zlatého slunce skrývá vtipnou hádanku. Na fasádě nalezneme několik dalších dělových koulí. Jenže co když to žádné koule nejsou? O co jde, si zvídavý čtenář  může zjistit sám, nebo se vydat na tuto procházku s průvodkyní po Praze..  V dvojdomku, z nichž jeden byl donedávna bez dveří, bydlel malíř a grafik Jiří Anderle, po něm pak další grafik Vladimír Suchánek.
Hned na rohu ulice vidíme dochované psané značení z 18. st “Neuwelt-gasse – Na novém světě”.  Jak je to vlastně s čísly a názvy ulic? S číslováním domů se v rakouské monarchii začalo za vlády Marie Terezie, po sloučení 4 pražských měst roku 1784 se přidalo označování ulic v němčině. Rok 1848 přinesl vlnu názvů českých a vlasteneckých (například Václavské a Karlovo náměstí) a překladů těch německých do češtiny. Na nároží se osazují plechové cedule, někde se jméno ulice píše přímo do omítky. Podobně jako zde na Novém Světě se zachoval v němčině nápis v  ulicích Pětikostelní a Vlašská na Malé Straně. Teprve od roku 1894 se užívá už jen čeština.

Jdeme dál mezi „zlatými“ domy. Deska na domě U Zlatého pluhu připomíná houslového virtuóze Františka Ondříčka, jemuž se poklonil i syn Paganiniho. Že šlo skutečně o slavnou osobnost, šířící věhlas české hudby po celém světě, svědčí i to, že Ondříček je pochován na vyšehradském hřbitově. Naproti objevíme dochované domovní znamení na domě U Zlaté hvězdy. V nice nad dveřmi bývala Pieta, kterou vystřídal novodobý ježek v kleci. Domek má v přízemí kavárnu, kterou toto místo potřebovalo jako sůl. Ono když tu procházíte v pošmourném únorovém dopoledni s teplotou pod bodem mrazu, něco na zahřátí přijde k chuti. Součástí domu je zatím veřejnosti nepřístupný ateliér otce majitelky domu paní Hany Formanové, sochaře Josefa Nálepy, autora byst slavných osobností včetně Salvátora Dalího.

Na domě číslo 19, U zlatého beránka, najdeme krásné novodobé domovní znamení,  druhý beránek představuje dveřní klepadlo. V 60. letech tu měl ateliér Milan Knížák, poté tu bydlel a tvořil své jedinečné obrazy Miloš Kurovský. Pro tehdejší režim byl nepřijatelný a oficiálně vystavovat nemohl, vytvořil si tedy soukromou galerii za okny domku. Jeho zvláštní snové krajiny se stromy bez listí si umím představit na stránkách Bradburyho Marťanské kroniky za zvuku hudby z kultovního filmu Blade Runner od Vangelise. Dokonalá Svatá Trojice. Ale vraťme se do českých luhů, k domu číslo 13. Jmenuje se U  Zlatého stromu a spolu s vedlejším ho obýval filmový scénárista a režisér Jindřich Polák. Kdo z dříve narozených by neznal jeho filmy pro děti a mládež Pana Tau a seriály Návštěvníci a  Chobotnice z 2.patra? Točil ale i celovečerní filmy, osobně mám ještě dnes husí kůži z jeho Smrti stopařek.

Nový Svět není žádný skanzen pro turisty, bydlí tu i mladé rodiny, což dokazuje nenápadná branka naproti ve zdi. Vede na dětské hřiště s pískovištěm a několika prolézačkami, což se hodí při procházkách pro rodiny s malými dětmi.

Naproti letní scéně divadla Ungelt stoupá do vrchu zpět k Loretě Kapucínská ulice. Na nároží zaujme výstavný raně barokní dům U Zlatého hroznu. Jednou z majitelek byla   herečka Národního divadla Otýlie Sklenářová-Malá a v pronájmu tu žili sourozenci Frymlovi. Rudolf Friml byl známým klavíristou a hudebním skladatelem a s jeho sestrou  klavírní virtuózkou Zdenou se  oženil  písničkář Karel Hašler, skutečná celebrita své doby. Kromě skládání a hraní mezi lidem velmi oblíbených písniček byl i spisovatelem, režisérem, hercem, věnoval se svému kabaretu Rokoko. Mnoho jeho textů zlidovělo. Kdo by neznal romantickou Po starých zámeckých schodech, po schodech z kamene, každý den tam panna chodí, za ruku se s hochem vodí, srdce má zmámené v podání jedinečného Waldemara Matušky. Už za Hašlerova života se zrodily slavné bonbony podnikatele Františka Lhotského. Hašler nejdřív souhlas dát nechtěl, ale zviklala finanční částka uvedená na smlouvě. Údajně bonbóny zhodnotil slovy: No chuť nic moc, ale jako hašlerky dobré.

Do konce procházky nám zbývají dva „zlaté“ domy. V čísle 3 U zlaté hrušky bývala restaurace, dnes místní genius loci nabourávají další pivní lázně. Uvidíme, jak dlouho tu vydrží. Původně zde stál středověký dům, několikrát byl přestavován a upravován. Dnešní vzhled v sobě mísí prvky baroka a rostlinné secese.

Poslední dům v řadě U Zlatého noha má bohatou historii. Býval tu stejnojmenný ubytovací hostinec, krátce tu bydlel astronom císaře Rudolfa II. Tycho Brahe.

Nový Svět končí, dobrodružství začíná, je třeba přejít na druhou stranu. Ulice se ostře lomí a do zákruty není moc vidět. S větší skupinou je to docela problém, auta bývají rozjetá z obou stran a značený přechod chybí. Mohou se objevit taxíky, mikrobusy a vláček okružní jízdy, občas policejní auto. Takže opatrně. Ocitáme se pár desítek metrů od „prezidentské“ Lumbeho vily, pod námi se otvírá pohled do Jeleního příkopu. V letní sezóně nabízí příjemnou procházku v zeleni pod severním opevněním Pražského hradu. My odtud můžeme pokračovat na Hradčanské náměstí a na Hrad nebo na Malou Stranu, ale o tom zase někdy příště.