České stopy ve Věčném městě
Uznávám, do Říma se jezdí v první řadě za památkami a věřte, že Koloseum a Forum Romanum ohromí snad každého, kdo je spatří poprvé. Jako průvodkyně poznávacích zájezdů do Itálie o tom něco vím. Do klasických tras po městě ale vkládám i něco navíc, co českým návštěvníkům Řím může přiblížit a zlidštit. Je to připomenutí osobností z českého prostředí, které tu byly před námi.
Kdo se chce dozvědět víc, doporučuji Česká zastavení v Římě (Portál, 2000) a České stopy V Římě (Knižní klub, 2018). Obě publikace jsou velmi přehledně zpracované a doplněné fotografiemi. Já se s vámi vydám po českých stopách tak, jak provázím skupiny CK radynacestu.cz. Na samotný Řím nám vychází minimálně jeden celý den a půl, někdy, podle letového řádu, vyrážíme ještě na dopolední vycházku před odjezdem na letiště. Ubytováni býváme poblíž trasy metra A, takže první den odpoledne začínáme u nádraží Termini, odkud je na dohled bazilika Santa Maria Maggiore. My si ji necháme na závěr a nejdřív kolem ní zamíříme do malého kostelíku Santa Prassede, kde nás čeká první česká stopa. Vedle kostela na zdi bývalého benediktinského kláštera pamětní deska připomíná pobyt slovanských věrozvěstů , sv. Konstantina-Cyrila a Metoděja. Text nemusím své skupině překládat, protože je slovensky.
V kostele je pohřben Jan z Jenštejna, arcibiskup, který se nepohodl s králem Václavem IV. a raději před jeho hněvem unikl do Říma. Prchlivý Václav si zchladil žáhu na nešťastném vikáři Johánkovi z Pomuku, jehož příběh je dobře známý. Údajně nechtěl králi prozradit zpovědní tajemství královny Žofie a zaplatil za to životem. Trvalo to až do roku 1729, kdy byl Johánek právě v Římě svatořečen a dnes se s ním tady můžeme setkat na více místech. Velká socha světce zdobí most ponte Milvio, ale to je mimo naši trasu. Místo svatořečení, baziliku sv. Jana na Lateránu naopak navštěvujeme pravidelně. V jedné z kaplí v levé lodi visí světcův obraz, ale sv. Jana bychom na něm ani nepoznali. Naopak podle pěti zlatých hvězd ve svatozáři na freskách v kostele Santa Maria dell´anima se nemůžeme splést. Na jednom obraze jsou Janové hned dva, svatý Nepomuk a blahoslavený Sarkander. V kostele se na pár minut stavujeme cestou z náměstí Navona k Andělskému hradu.
Opustíme kostel sv. Praxedy (santa Prassede) a vracíme se k bazilice Panny Marie Větší (Santa Maria Maggiore). Je to první mariánská bazilika vůbec a je známá také pod názvem Panna Maria sněžná. Do názvu se promítá legenda o zázračném sněžení 5.srpna, kdy tímto znamením sama Panna Maria označila místo, kde má být její svatostánek zbudován. České stopy tu najdeme rovnou dvě, hned u vchodu na pravé straně. Tou první je mramorový náhrobek Maxmiliána z Pernštejna. Mladík ve službách papeže Klementa VIII měl před sebou nadějnou kariéru, bohužel zemřel roku 1593 ve věku pouhých 17 let. Jistě, nešťastného Maxmiliána asi zná málokdo, to spíš rodové sídlo hrad Pernštejn, který si zahrál v mnoha pohádkách. Pernštejnové jsou také spojeni se soškou Pražského Jezulátka. Do Prahy ho ze Španělska přivezla Maxmiliánova matka šlechtična Marie Manrique de Lara, provdaná za nejvyššího kancléře českého království Vratislava z Pernštejna. Paní Manrique musela být obdivuhodnou dámou s železným zdravím, vždyť přivedla na svět celkem 21 dětí. Maxmiliánova sestra Polyxena z Lobkovic a jeho dobrý přítel Didacus se postarali o náhrobek. Zdobí ho černá zubří hlava, rodový znak Pernštejnů. Druhou stopu najdeme hned ve vedlejší kapli. Je to mramorová deska s nápisem ve slovenštině. Zmiňuje papežovo svolení používat jako liturgický jazyk vedle latiny a řečtiny také staroslověnštinu.
Druhý den pobytu v Římě věnujeme antickým památkám, nicméně odpoledne procházíme trasu se zastávkou u fontány di Trevi. Pokud je někde v Římě před památkou opravdu moc lidí, je to právě tady. Neustálé srocování davů přimělo římský úřad pro turismus regulovat vstup, takže se nyní před fontánou tvoří dlouhatánské fronty. Skupina tu má pauzu na focení nebo osvěžení zmrzlinou a v určený čas se sejde na klidnějším místě za palácem Poli v ulici via della Stamperia. Na domě číslo 4 sice žádnou pamětní desku nenajdeme, ale přidávám skoro osobní vzpomínku na malíře Josefa Mánesa. V tomto domě v Římě bydlel a snažil se zapomenout na svou lásku Františku Šťovíčkovou z Kňovic u Sedlčan. Dívka v rodině Mánesů sloužila, snad Josefovi stála i modelem a protože byla mladá a moc krásná, dopadlo to, jak si asi domyslíte. Josef by se s matkou svého budoucího dítěte rád oženil, ale zasáhla dominantní sestra Amálie. Františku i s „outěžkem“ vyhnala a poddajný Josef se nezmohl na protest. Co je osobního na tomto příběhu? Z Kňovic pocházela moje prababička a s rodinou Františky se dobře znala….
Třetí den zamíříme do nejmenšího suverénního státu na světě, do Vatikánu. Fronta do baziliky sv. Petra je sice dlouhá, ale během čekání své skupině povídám, upozorňuji na zajímavosti a případně také vybírám od zapomětlivců nožíky a nůžtičky. S nimi by se do baziliky rozhodně nedostali.
Jako jediný národ máme v bazilice sv. Petra kapli věnovanou národnímu světci sv. Václavu. Za zmínku stojí i měřítko největších evropských katedrál na podlaze. Naše pražská katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, zde uvedená jako sv. Vitus, Praga, je se svými 125 metry délky na 15.místě. Před několika lety byl cílem českých věřících také hrob kardinála Berana, který v římském exilu zemřel a byla mu prokázána čest spočinout v tzv. grotte, podzemním pohřebišti. Jeho přání být pohřben doma se splnilo v dubnu 2018.
V Římě bychom našli ještě mnoho dalších českých stop z dávné historie (socha sv. Vojtěcha), doby nejslavnější (hospic pro české poutníky založený Karlem iV.) i dějin novodobých (pomník Jana Palacha). Ale to už je nad rámec našeho římského pobytu a delší povídání.