Až jindy. Na svatýho Dyndy

Staroměstský orloj poutá největší pozornost návštěvníků Prahy svou horní částí s okénky, kde v daný čas pochodují apoštolové. Pokud si ale zblízka pozorně prohlédnete  spodní kruh, najdete na jeho obvodu 365 jmen světců, pro každý den v roce. Některá jména jsou hodně nezvyklá a zastaralá, třeba Brikcí, Jiljí nebo Remigius. Nicméně svatého Dyndu byste hledali marně. Existoval vůbec? Velká encyklopedie světců nikoho takového nezná, jde o lidovou tvořivost ve smyslu vyjádření, že k nějaké události pravděpodobně nikdy nedojde. Stejně tak se dá říct, že se daná věc stane, až budou slepice nosit čepice. Už Dyndova zvukomalebnost dává tušit, že jde o světce vymyšleného. No jo, ale co když si koupíte knížku, která se tváří jako seriózní zdroj informací a narazíte na svatého Barisana? Budu konkrétní, jde o Průvodce pokladnicemi UNESCO – jižní Itálie. Knížku v roce 2002 vydala společnost Montanex, a.s. Svatý Barisano trůní podle autora publikace v jihoitalské Mateře. Svatá prostoto…copak před tím, než jde titul do tisku, neprojde žádnou redakční korekturou? Splést se může každý, sama rozhodně nemám patent na rozum, ale není přece možné si názvy kostelů  upravovat po svém. Jako průvodkyně jsem na tyto věci dost citlivá.

Někdy může jít jen o tiskovou chybu. Když jistá italská cestovní kancelář svým klientům v programu zájezdu slibovala návštěvu kostela Gesú, tedy Ježíše, v první chvíli mě zaskočila. Kdepak ten Ježíšův kostel v Praze máme? V Římě byste ho pod tímto názvem našli nedaleko ikonického náměstí piazza Navona, do češtiny se název překládá jako kostel jména Ježíš. Jde o mateřský kostel řádu Tovaryšstva Ježíšova, tedy jezuitů. Ale v Praze? Ani náhodou. Slečně, která v Itálii chystala program, prostě vypadlo z textu slovo bambino a už jsme doma, bambin Gesú je hezky česky jezulátko, jde o kostel Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici. Bambino se z názvu někam zaběhlo a zbyl dospělý Ježíš.

Na jednu stranu chápu, že pro mé české klienty, které pravidelně vozím do Itálie, jsou všichni ti svatí pod jejich rozlišovací schopnosti, ať je to Praxeda, Januárius nebo Fina. Klidně tedy přijmou fakt, že v Mateře stojí kostel svatého Barisana. No, nestojí. Jedině kostel svatého Petra ve čtvrti Barisano, která se tak jmenuje proto, že je obrácená směrem na jih k městu Bari.

Kéž by toto byl jediný nonsens v Průvodci. Jenže není. Když ponechám stranou přepis italských názvů, kde se to pravopisnými chybami jen hemží, krev se ve mně vaří i na dalších místech. Třeba takový svatý Jan z Lateránu. Když mohl být arcibiskup Arnošt z Pardubic a král Jiřík z Poděbrad, proč ne Jan z Lateránu, že. Jenomže ti dva předchozí tam odtud pocházeli, kostel sv. Jana se nachází NA Lateránu, je to název římské čtvrti. Pak jsou tu lázně Caracallo.  U kapacity návštěvníků vypadla jednička (nikoliv 600, ale cca 1 600 osob), u názvu vypadlo tak nějak všechno. Asi jako když Karlovy lázně u Karlova mostu nazvete Lázně Karel. Tenhle starověký lázeňský komplex nechal zbudovat císař Caracalla, tudíž pouze a jedině Caracallovy lázně. Nicméně buďme rádi, že autor z lázní neudělal Karakulovy, už tam vidím ty huňaté ovečky v parní lázni. Ale zase, buďme spravedliví. Možná i autorovi se po čase zdálo, že těch návštěvníků je přece jen málo, takže na straně 45 už jich do lázní nacpal rovnou 6 500.

K čemu takový knižní průvodce vlastně je? Vzpomínám na italskou novinářku, kterou jsem před lety provázela. Pracovala několik měsíců na průvodci Prahou a Českou republikou pro nakladatelství Michelin, pomáhala jsem jí ověřovat aktuální informace i správný přepis názvů míst do češtiny. To v Průvodci jižní Itálií se to zjevně bralo stylem padni, komu padni. Jak jinak by ze svatých Kosmy a Damiána mohl vzniknout san Cosmei de Damiano? A to je kdo? Nemáme náhodou kostel zasvěcený těmto dvěma svatým bratrům, podle tradice lékařům, v Praze na Slovanech?

Výživná je i kapitola věnovaná Vatikánu, zde se o něm píše jako o svatém městě, nuže berme to jako básnickou licenci. Co mě děsí, je metoda odhadování významu italských slov na základě jejich podobnosti s češtinou. Tudíž tu máme chrámový trezor. To, že výraz tesoro znamená v italštině poklad, není pro autora podstatné, ostatně poklad patří do trezoru, tak co. San Pedro na straně 61 rotuje v hrobě na plné obrátky. Jinak je třeba ocenit autorovu bohatou fantazii, když v apulském městečku Alberobello z kamenného domku trullo sovrano, v překladu královský trullo, vytvořil suverénně Suveréna. Připomnělo mi to hocha, který u mě kdysi podobným způsobem zkoušel odmaturovat z ruštiny. Tváře zmodralé mrazem, v originále „sínije laníty“ obratem proměnil v létací sáně. Pozor, v Suverénu číhá další lahůdka, relikty (!!!) Svatých Medičejských. Přemýšlivý čtenář se možná pokusí, vzhledem k významu slova relikt (ne, to není totéž, co relikvie, pane autore) najít spojitost Alberobella s vládci renesanční Florencie, ale ona tam vážně žádná není. Santi Medici jsou ti svatí lékaři, bratři Kosma a Damián, kteří sem emigrovali ze strany 42. Lorenzo Nádherný by měl určitě radost, že se jeho rod prezentuje českému čtenáři se svatozáří.

V článku jsem zmínila fakt, že knížka je plná pravopisných chyb v italských názvech. Budiž, běžný čtenář si jich nevšimne, nicméně celkem zásadní chyby jsou  i v češtině. Od kdy se proboha píše planeta s velkým P? Možná tak chtěl autor vyjádřit svůj hluboký vztah k naší kulaté matičce. Mám chuť poslat všechny autory podobných zhůvěřilostí z naší planety někam do …..hodně hluboko do vesmíru.