Co všechno se dá zapomenout když jste průvodce

Kolegy průvodce poznávacích zájezdů, kteří  tvrdí, že nikdy nic ( a nikoho) nezapomněli, podezírám, že už si to nepamatují.  Zapomenout se dá vskutku cokoliv, co nutně potřebujete, ať už pro svou práci, nebo pro osobní potřebu. Ze svých zájezdů do Itálie vybírám jen nejkřiklavější případy a přidávám způsob řešení.

1 – desky  s odbavením zájezdu – seznam klientů, vouchery na ubytování, pojišťovací kartičky, rooming. Myslela jsem, že mě trefí šlak. Klienti v autobuse na Pankráci, mé černé desky A 4 asi doma ve Strašnicích. Nabízela se dvě řešení. Buď je doveze manžel a všichni budou čekat, než se prodere pátečním provozem, nebo na Dolní Dvořiště pojedeme z Pankráce oklikou přes Strašnice. Řidiči budou nadávat, protože  před naším domem je málo místa a autobus tam nemá kde zastavit. Ponořena do chmurných úvah jsem zoufale hrabala už poněkolikáté v obří tašce a náhle se desky vynořily. Uf. Ano, jsem zmatkář.

2 – kabel k mikrofonu – samotná krabička je nanic, když nemám do čeho mluvit. Stalo se při zájezdu na Benátský karneval. Zachránili mě řidiči, přinesli náhradní, který se naštěstí shodoval se zdířkou. Pointa. Kabílek jsem měla, ale připláclý v boční kapse tašky ho přehlédla.

3 – zrcátko – zdá se věcí podružnou, ale nutně ho potřebuji pro poloprobdělé noci v autobuse, kdy se na toalety u benzínky nahrne celý zájezd, případně i dva a více. Nejnutnější úpravy vizáže tedy provádím někde za stojany nebo za myčkou. Opět pomohl řidič, zapůjčil mi zpětné zrcátko i s obrovskými plyšovými  kostkami, které na něm visely coby talisman z cest. Musela jsem vypadat zajímavě – shrbená mezi kamiony, v jedné ruce řasenku, v druhé zpětné zrcátko. Bílé plyšové kostky s černými puntíky vypadaly jako malé pandy. Však jsem také vzbudila nelíčený zájem několika kamioňáků, zvyklých na ledacos. Po dokončení  terénních úprav pomačkaného obličeje mi ještě zatleskali.

4 – deštník a sluneční brýle – typická dvojkombinace, která se naštěstí dá většinou rychle nahradit, zvlášť v italských městech, kde se při prvních kapkách vyrojí pouliční prodavači a nabízí turistům deštníky a  igelitové pláštěnky ve všech barvách duhy. S brýlemi to může být horší, zvlášť když jste náročnější na tvar a velikost. Jako světloplachá opravdu na prudkém sluníčku trpím, slzí mi oči a tmavá skla jsou nezbytná. V jednom zájezdu do Toskánska navštěvujeme krápníkovou jeskyni Grotta del vento v kraji Garfagnana. Je tam nádherná příroda, úzká silnice se vine mezi skalami a je třeba využít menší autobus místního dopravce. Při jednom z přestupů před pár lety jsem zjistila, že mé brýle zůstaly v našem autobuse a vrátit se už nelze. Řidič Leonardo byl naštěstí chápavý, nakonec už se mnou za ty roky zažil ledacos. Třeba když se mi zvedl v ostrých zatáčkách žaludek plný gumových medvídků a potupně jsem musela ven. Leonardo z toho měl legraci, klienti si kupodivu ani nevšimli, že zastávka není prvořadě pro jejich pohodlnější focení krás apuánských Alp, ale aby jejich průvodkyně za busem odlehčila žaludku. Zpět k brýlím. Městečko Gallicano, kde přesun z busu do busu probíhá, je malé a žádné specializované obchody tam nejsou. Naštěstí tak jako my máme vietnamské večerky, v Itálii mají čínské obchody se vším možným. Cestou k jeskyni jsme tedy k jednomu zajeli a třicet lidí čekalo, až si vyzkouším sluneční brýle. Nabídka nic moc, ale nedalo se nic dělat, spravilo to 10 eur a já si dovezla další brýle do sbírky.

5 – turista – noční můra všech průvodců. Mně se to přihodilo při odjezdu z hotelu v Římě cestou na letiště. Prošla jsem rychle autobus, 38 osob. Při cestě zpět už jich bylo správně  40. Odjezd plánovaný na 7.00, sedm právě bylo,  tak jsme jeli. Teprve v letištní hale mi došlo, že nikde nevidím dvojici, která se  dala těžko přehlédnout. Pán i jeho partnerka měli kolem 185 cm. Hlavou mi proběhl krizový scénář – nestihnou letadlo, budou požadovat kompenzaci, nové letenky, ach jé. To se nedoplatím. Naštěstí pro mě šlo o zkušené cestovatele, když náš autobus odjel bez nich, sedli na nádraží Tiburtina na vlak a přijeli na letiště Fiumicino včas. Nicméně během letu za mnou pán zašel s tím, že buď mu proplatím jízdenky, nebo se to bude řešit v cestovce. Upřímně jsem se mu omluvila a s velkým ulehčením zaplatila 2 x 5,50 euro. Pakatel proti tomu, kolik by to stálo, kdyby neodletěli…