Dezertéři

Už je to dlouho, co jsem byla svědkem čirého zoufalství průvodkyně v Sorrentu, která hledala ne jednoho nebo dva klienty, ale rovnou celou skupinu. Myslela jsem si, že něco takového se mi stát nemůže. No, může. A zrovna během mého jubilejního zájezdu s číslem 250 do Benátek.

První dva dny proběhly v pohodě, koncem května bylo město kupodivu celkem průchozí bez obvyklých tlačenic v uličkách. Třetí den byly na programu ostrovy v benátské laguně. Určitě by stačila návštěva ostrova sklářů Murana a barevného Burana s proslulými krajkami. Jenže já jsem přesvědčená, že mí klienti by měli navštívit i poklidné Torcello s úžasnou mozaikou Posledního soudu v místní katedrále. Ostrov má cca 15 stálých obyvatel, ale právě zde byla kolébka Benátek v 6.století a než se centrum přesunulo na Rialto, žilo tu až 20 000 lidí.

Na Torcello se dá dostat pouze z Burana a tam je třeba se zase vrátit. Logisticky to vypadá tak, že z Benátek se jede nejdřív na Murano, odtud na Burano, kde hned přestupujeme na loď na Torcello a asi po hodině se vracíme na Burano, kde je společná procházka a poté volno. Návrat do Benátek je opět přes Murano, ale z lodi č.12 už se nemusí vystupovat, jede na severní okraj Benátek. Tam pak se skupinou projdu na Strada Nova, kterou už zná z předchozího dne. Samozřejmě že ti samostatnější si mohou zvolit alternativní program, ale většina klientů se mě drží. Po předchozích zkušenostech vím, že nástupiště na Buranu bývá přeplněné dávno před plánovaným odjezdem lodi, doporučuji proto klientům přijít dříve. V našem případě za 10 minut tři, odjezd lodi je v 15.02. Koho neuvidím, na toho nečekám, předpokládám, že bude mít vlastní program – takhle to klientům předkládám. Ano, je to jasné. A co se tedy stalo? Za 10 minut tři je náplavka plná podle předpokladu, vidím tu však jedinou dvojici, manžele P. Pán je vysoký, prosím ho, zda přes hlavy v tlačenici před námi vidí někoho ze skupiny – prý ne. Zvláštní. Začínám tušit malér, předchozí loď jede ve 14.54 a ti, co dorazili ve tři čtvrtě se možná nechají spláchnout davem na palubu. Přesně to se stalo. Náplavka se vyprázdnila s odjíždějící lodí, z mé skupiny jsou přítomni stále jen manželé P. Oblast je bez signálu, nikomu se nedovolám, nikdo se nedovolá mně. Jedeme tedy v domluvený čas 15.02 na Murano. Chystám si ukazovátko s českou vlajkou a vyhlížím, zda někoho uvidím na břehu u majáku. Jsou tam všichni. My jim máváme, oni mávají nám. My očekáváme, že budou nastupovat, oni čekají, že my vystoupíme. Ve chvíli, kdy skupině došlo, že se mají nalodit a pokračovat s námi do Benátek, je už pozdě, na břehu stojí dav čekající na loď opačným směrem a mí klienti se už neproderou. Pokouším se zapojit do hry mikrofon a mocným hlasem volám jméno CK a výzvu k nalodění. Přilákalo  to pouze kapitána, který otevřel svou kukaň, aby se se zájmem zeptal, jak to, že mám skupinu na břehu, když jsem na lodi. Co na to říct? Že dezertovali? No comment. Jedeme tedy s manželi P. do Benátek a tam trpělivě čekáme na další dvě lodi. Marně, skupina je pryč. Je jasné, že zvolili okružní linku 7 a ta tady nestaví. Schlíple se poté loudám na Piazzale Roma na autobus do Mestre. Nastoupím, a ozve se radostný řev, skoro celá moje skupina je tu také, objela Benátky tou sedmičkou. Jsou skvělí, nikdo se nezlobí a nic mi nevyčítá, takže si mohu dovolit přilít olej do ohně a pronesu: tak zrovna vy jste to poslední, co jsem dneska chtěla vidět! To, že za dezerci by je za války zastřelili, si raději nechávám pro sebe. Nicméně přidám, že se budu muset nad sebou zamyslet, když ode mě takhle všichni prchli o loď dřív. Italové nechápavě koukají na to všeobecné veselí, klienti jsou v pohodě a já nakonec také. Hlavně, že se nestalo nic horšího. Teď už budu vědět, že můžu ztratit celou skupinu.