Italský Svatý týden není český svaťák
Italský školský systém se od toho českého sice liší, ale maturity se obávají svorně čeští i italští studentíci. Tohle ale nebude povídání o předmaturitním týdnu v Česku. Bude o Velikonočním týdnu v Itálii. O svatém týdnu.
Začnu Velikonočním pondělkem. Ten sice s katolickými Velikonocemi nemá vůbec nic společného, nicméně v obou zemích je stejně příjemné zkrátit si pracovní týden. S barvitým popisem našich velikonočních tradic mívám u svých italských klientů procházek po Praze zaručený úspěch. Zatímco dámská část skupiny se vesměs tváří kysele, ta pánská se živě zajímá o to, kde pomlázku koupit.
Naše přísloví Jiný kraj, jiný mrav mají Italové také. V jejich znění „ paese che vai usanze che trovi“ je jasně slyšet, že tradice jsou zkrátka v každé zemi jiné. Nakonec to je také jeden z důvodů, proč rádi cestujeme, nebo ne? Pojďme se tedy podívat na italský velikonoční týden.
Italové ho nenazývají Velikonoční, ale Svatý. A moc fantazie neprojevili, protože svatý je jeden každý den z tohoto týdne, zatímco ten náš hýří barvami. Podle židovského kalendáře začíná nový týden nedělí, což se přelilo i do svátků křesťanských Velikonoc, první v pořadí je Květná Neděle. U Italů je to neděle palmová, Domenica delle Palme. Odpovídá to biblickému líčení Kristova příjezdu do Jeruzaléma na židovský svátek Pesach, kdy mu jeho stoupenci kladli na cestu palmové ratolesti. Jenomže palmy u nás máme hlavně v Botanické zahradě, že. Naše velikonoční neděle je tudíž květná, kdy věřící nosí do kostela posvětit kočičky. Tady se s Italy shodneme, i u nich se používá lidový název kočičky (gattini) pro chlupaté květy vrby.
A máme tu oproti italskému Svatému pondělku ( Lunedí Santo) naše Modré Pondělí. Už jste, dámy, vypraly, převlékly postele, umyly okna a vůbec vyšůrovaly, co to šlo? Jestli máte pocit, že toho bylo moc, najděte si na netu, co provádějí před svátkem Pesach židé a bude vděčny za naše vlažné katolické tradice.
Svaté Úterý (Martedí Santo) je v našem podání Šedé Úterý. To už dnes asi řeší málokdo, tradičně se vymetaly pavučiny z těch nejhůř dostupných rohů v domácnosti. Osobně tam ty chuchvalce prachu nechávám válet. Kam nedosáhnu a nevidím, to mě netrápí. Pojďme na středu, budou se dít věci.
Středa je u nás Škaredá. Nemračte se, nebo vám to zůstane po celý rok. V tento den Jidáš zradil Krista. Dovolím si tu jednu lingvistickou odbočku, strašně by mě zajímalo, kdo z čtenářů ještě používá slovo „škaredý“ ve významu ošklivý. Osobně mám k tomuto výrazu silný citový vztah. „To je škaredé“, pronesla paní učitelka výtvarné výchovy v prváku na gymplu nad mým upachtěným pojetím jarní krajinky. Měla pravdu, to bezesporu. Dodnes ale přemítám, odkud má milované paní učitelka pocházela. Proč milovaná? Učila nás i češtinu a kašlala na osnovy, tudíž jsme se dozvěděli i leccos o pro režim ne zrovna košer spisovatelích a básnících.
A je tu Zelený čtvrtek. Pokud vám dnes omývání nohou vybraných osob během bohoslužby v tento den připadá eklhaft, všimněte si nohou poutníků na obrazech v kostelích a galeriích, ty nohy jsou špinavé. Jak jinak, lidé až do 19.století chodili vesměs pěšky, ti chudí navíc bosí. Poskytnout poutníkovi místo k odpočinku a možnost omýt si nohy patřilo k běžnému křesťanskému prokázání milosrdenství .
Ani pátek se nevymyká, v Itálii zůstává Venerdí Santo, Svatý pátek. To u nás je Velký. Je to den přísného půstu, smutku, ticha a rozjímání, součást velikonočního třídení před Zmrtvýchvstáním (Božím hodem velikonočním). A hurá i pro neznabohy, V České republice je od roku 2016 státním svátkem.
V sobotu se k nám vrací barvy, italská Svatá sobota (Sabato Santo) je u nás Bílá. V křesťanské tradici je dnem hlubokého smutku a ticha, kdy věřící rozjímají u Ježíšova hrobu po jeho ukřižování na Velký pátek. Je to poslední den postní doby a zároveň den, kdy se církev připravuje na oslavu vzkříšení.