OSVČ – OSoba V Čudu
Pracuji jako průvodce. Svou práci miluji, nicméně každoročně je to sázka do loterie. Uživím se z toho, co mi zbyde po zaplacení daně z příjmu a stále rostoucích odvodech za zdravotní a sociální pojištění? Práce průvodce je totiž velmi nepravidelná, závislá na mnoha proměnných.
To, že mi cestovní kancelář nabídne zájezd neznamená ještě, že se také uskuteční. Bude málo klientů a nevyplatí se objednat ubytování a dopravu, zájezd se zruší a průvodce je bez práce, tudíž bez výdělku. Proč je v jedné sezóně klientů málo a v další naopak moc, je ve hvězdách. Faktorů ve hře je spousta. Momentální ekonomická situace klienta, bezpečnostní situace v cílové zemi, případně výjimečná událost. Mou cílovou zemí je Itálie a v těchto dnech – květen 2025 – se tam právě jedna výjimečná situace odehrává. Konkrétně v Římě zasedá konkláve a volí novou hlavu katolické církve. K tomu je rok 2025 Svatým rokem – viz článek Svatý rok a Milostivé léto zde na blogu. Už loni to byla velká neznámá – přiláká Svatý rok do Říma více turistů nebo je naopak odradí? Naivně jsem se domnívala, že správně bude první varianta. No, bé je správně, mohlo mě to napadnout vzhledem k poměru ateistů a věřících v naší zemi.
Takže mi odpadá jeden zájezd za druhým a aby toho nebylo málo, datluji tento článek třemi prsty pravé ruky. Levá je v gypsu a tím se dostávám k jádru věci. Kam až může průvodce zajít, aby splnil daný úkol, tedy prováděl skupinu, pokud ho postihne nemoc nebo dojde k úrazu. Za cca 30 let mé průvodcovské kariéry jsem nemusela rušit cestovním kancelářím jediný zájezd ze zdravotních důvodů. Několikrát jsem jela s částečnou ztrátou hlasu, která v závěru zájezdu přešla do ztráty úplné, jednou to bylo s posunutým obratlem a jednou 20 hodin po celkové narkóze. Nejsem blázen, ale pokud to jen trochu šlo, zatnula jsem zuby a dala to. Vím, že nikdo není nenahraditelný, jenže také vím, jak je obtížné sehnat ze dne na den za sebe náhradu. V sezóně poznávacích zájezdů nikdo z dobrých průvodců nesedí doma na telefonu. Cestovní kancelář pak musí poslat třeba nezkušeného studenta, co se domluví aspoň anglicky. Ve výsledku to může být fiasko, protože průvodce „může i za počasí“.
Letos poprvé to nešlo, musela jsem odříct dva zájezdy za sebou. Na jeden se odlétalo v den mého nástupu do nemocnice, druhý je v termínu kontroly a odstranění stehů. Ke zranění došlo v přístavním městečku Rapallo, kde jsem zakopla a při pádu na beton si zlomila levé zápěstí. Co teď, když mám pokračovat s 51 klienty lodí do Portofina? Nemocnice musela počkat. Na sál jsem se dostala až pozdě večer po návratu skupiny do hotelu. Sanitkou tam, taxíkem se sádrou ve dvě v noci zpátky. To byste neřekli, co všechno se nedá udělat jednou rukou. Stočit vlasy do gumičky. Zapnout zip u bundy. Zase to ale pěkně stmelí kolektiv, jak jsem se přesvědčila o pár dní později, kdy jsem se sádrou absolvovala pětidenní Toskánsko. Klienti nabízeli pomoc, nosili mi kufr, dámy si hrály každé ráno na kadeřnice.
Po návratu mě čekala operace a v duchu smutné rozloučení spětimístnou sumou. Nám samostatně výdělečným nikdo nic nedá. Co říct na závěr. Momentálně vzhledem k rušení zájezdů a chmurným vyhlídkám do budoucna se mi zkratka OSVČ jeví spíš jako OSoba V Čudu. Jenže když milujete svou práci, máte jedinou možnost – žít nějakou dobu skromněji a doufat, že zase bude líp. Jak znám své kolegy, takhle uvažuje většina z nás.