Primitivní, vulgární a populární
Prosím, nechme stranou politickou scénu, o té vážně řeč nebude, ať už vás napadlo cokoliv (případně kdokoliv). Řeč bude o o lahodném červeném vínu z Apulie, o krásném melodickém jazyku znějícím na Apeninském poloostrově a o topolu podle skal. To je tak, když se posune význam slova.
Přídavné jméno primitivní dnes v češtině označuje něco jednoduchého, nerozvinutého, obyčejného, třeba nástroje v prvobytně pospolné společnosti. Bývá tak označován duchovně nebo kulturně zaostalý jedinec. Co tedy čekat od vína Primitivo?
Jen to nejlepší, viz hodnocení sommeliérů: jde o hřejivé, bohaté a plné víno s výraznou ovocnou vůní švestek, višní v alkoholu, borůvkového džemu, sušených květin, kořenitých tónů a s nezaměnitelným nádechem středomořské vegetace. Aspoň něco z tohoto bohatého popisu se snaží mí klienti poznávacích zájezdů do Apulie rozpoznat ve svých sklenkách, protože Primitivo di Manduria patří ke Karibiku Středomoří, jak bývá Apulie také nazývána, jako k velbloudovi hrby. Čím je Chianti pro Toskánsko a Barolo pro Piemont, tím je Primitivo pro kraj Puglia.
Název tohoto vína se ustálil v 18. století a pochází z italského výrazu pro „raný“ nebo „první dozrávající“ (primaticcio či latinsky primativus), protože hrozny této odrůdy dozrávají velmi brzy, často již v srpnu a sklizeň tedy začíná mnohem dřív, než u jiných odrůd. Tak na zdraví!
Italové pijí víno rádi, ale skoro vždy k němu něco jedí. Hodinové vysedávání u dvojky, aniž by něco zakousli, v podstatě neznají. Oblíbené Happy Hour v italských barech začíná většinou v 16 hodin a znamená sklenku vína (aperolu, prosecca atd) a k tomu vždy talířek s nakládanými olivami, kousky sýra nebo klobásky, jednohubkami, kterým se na severu Itálie říká cicchetti. Jde o kousky bílého chleba s různými pomazánkami. V Benátkách to bývá rybí pomazánka, ve Florencii kuřecí játra, v dražší variantě lanýže. Ale i v tom nejobyčejnějším baru někde na předměstí vám ke sklence aperitivu naservírují aspoň misku s oříšky a brambůrky. Možná proto na opilce narazíte výjimečně, a pokud ano, většinou to bude turista. Když to s alkoholem přežene, bude se chovat jako primitiv a bude mluvit vulgárně.
Jenže stejně jako není primitiv jako Primitivo, tak i vulgární má v italštině více významů. A klasika italské literatury bychom za vulgárního označili těžko… Dante Alighieri psal in italiano volgare, což neznamená, že byl sprosťák (to spíš Boccaccio, jeho Decameron je místy velmi lechtivé člení). Výraz volgare je odvozen z latinského slova vulgus, dav, obecně lid. Lingua volgare (lidový jazyk) je označení pro středověké italské dialekty, kterými mluvil prostý lid, na rozdíl od učeného latinského jazyka, který používala církev a vzdělanci. Dante Alighieri byl jedním z prvních autorů, píšících lingua volgare. Zkombinoval ji s toskánským nářečím a položil tak základy moderní italštiny.
Z Florencie, města Dantova, se přesuneme do Říma. Jedním z kostelů, kam ráda chodím se svými klienty poznávacích zájezdů, je Santa Maria del Popolo. Že by Panna Maria lidová? Vedle jak ta jedle, totiž topol. Latinsky populus. On totiž na místě dnešního kostela někdy v 11.století rostl topol na místě údajného hrobu císaře Nera. Snad jen Caligula se mu vyrovnal krutostí a i po mnoha staletích považovali Římané toto místo za prokleté. Papež Paschal II. dal topol porazit a postavit tu kostelík zasvěcený Panně Marii del popolo, tedy u topolu, topolové, jak se vám líbí.
V každém případě patří Santa Maria del Popolo k tomu nejzajímavějšímu, co Řím může nabídnout. Bramante, Bernini, Pinturicchio, Raffael,Caravaggio, ti všichni se podíleli buď na stavbě, nebo na výzdobě. Jedna z kaplí je věnována sv.Jeronýmovi, patronu překladatelů. To byl ten, co přeložil bibli do lidové latiny. Tento latinský překlad se nazývá Vulgata…mám pokračovat? Pro dnešek stačí, co říkáte.