Stávky kam se podíváš

Oblíbená parafráze se hodí, protože Italové stávkují opravdu často a nejen v městské hromadné dopravě. Zde je mé TOP 5:

1 – stávka toaletářek v Benátkách

Jen to zkuste, protlačit na toaletu do hotelu nebo restaurace 50 lidí. Toaletářky se tehdy nějak nepohodly s vedením města a tak jednoduše zavřely všechna veřejná WC na obvyklých trasách. Jestli tím něco získaly mi není známo, zato si dobře pamatuji chaos ve městě a neskutečné fronty na nádražní toalety. Když musíš, tak musíš.

2 – stávky MHD v Římě

Množné číslo je na místě, zažila jsem jich řadu. Dnes už díky internetu  mohu plánovat trasu a časový harmonogram v předstihu. Před lety to nešlo, takže to byla sázka do loterie, co zas Italové vymyslí. Pak to mohlo dopadnout všelijak. Jednou jsme takhle dorazili na vlakové a autobusové nádraží Saxa Rubra, odkud se dá do centra Říma na Piazzale Flaminio dojet za čtvrt hodiny. To by ovšem nesměla být stávka dopravců. Kasa zavřená a na  ní nápis: STÁVKA. NĚKTERÉ VLAKY JEDOU, JINÉ NE. Typicky italské. Co teď? Náš autobus jsme už využít nemohli, řidiči museli dodržet (tehdy) tzv. osmičku, osmihodinovou bezpečnostní pauzu. Napochodovali jsme tedy na nástupiště a já vyzvídala na čekajících otrávených Italech,  jak dlouho už čekají a jestli se podle nich stávka týká také vlaků příměstských. Nevypadalo to dobře. Padaly různé návrhy typu „pojedeme do Florencie a uděláme osmičku tam“ (proč ne, ve dvě ráno jsem si toto krásné renesanční město ještě neprohlížela)  nebo že půjdeme pěšky (cca 8 km po silnici). Zbývaly taxíky. Jejich řidiči na nádraží přijížděli postupně a nejdřív odmítali převézt 44 osob. Nakonec to dopadlo dobře, domluvili se, mí klienti obsadili všechny vozy, co byly k dispozici a vyrazili jsme jako svatba až na Piazzale Flaminio. Pro zajímavost dodám, že všichni platili stejnou cenu a při rozpočítání to vycházelo asi na 80 korun na osobu. Program byl zachráněn.

3 – stávka zaměstnanců přírodního parku Vesuv

V tomto případě postihla nejvíc turisty, kteří se nemohli vypravit k vrcholu  sopky a jejich cesta skončila už na parkovišti. Francouzi, Japonci, Holanďané, Češi, Američané – všichni svorně nadávali na italskou zabedněnost, ale nebylo jim to nic platné. V mém případě měli smůlu studenti gymnázia z Trhových Svin a mě jich bylo moc líto. Informační tabule s nápisem PODPOŘTE NÁS  v různých jazycích působily jako špatný vtip.

4 – stávka lodní dopravy v Benátkách

Ones upon a time , v 90.letech  zažívali návštěvníci Benátek z ČSFR / ČSR následující scénář: Příjezd na parkoviště Tronchetto, pěšky na náměstí sv. Marka, cestou výklad na odlehlých místech, protože získat licenci bylo tehdy nemožné. Poté volno a pěšky zpět. Později se aspoň v jednom směru začalo jezdit lodí, to jízdenka ještě nestála 7 eur. Vozila jsem tehdy klienty z Bibione,  kteří si v rámci své dovolené u moře zaplatili jednodenní výlet do Benátek s průvodcem.  Obvyklý scénář, do centra pěšky, zpět lodí na Tronchetto. O internetu se nám ani nesnilo, takže neobvyklé situace se řešily až když na ně došlo. Stejně tak jsme se dověděli o stávce lodní dopravy  až odpoledne, kdy se zdálo, že jediným řešením bude vyrazit k autobusu  po svých. Já měla ten den na starosti kolektiv asi dvaceti Rusů, většinou mužů. Představa  hodinového pochodu ve třicetistupňovém vedru až na parkoviště se jim ani trochu nezamlouvala. Pověřili mě obstarat vodní  taxíky, které jako jediná plavidla nestávkovaly. Stalo se, ovšem domluvená cena se pánům zdála moc vysoká. Po kratší poradě vyslali ze svého středu zástupce, který sice neuměl ani slovo italsky, ale pomocí živé gestikulace a pádného argumentu v podobě dvou lahví vodky cenu srazil na polovic.   A tak jsme frčeli po Canale Grande, já mávala z lodi kolegům průvodcům, kteří se táhli po břehu a  marně přemýšlela, odkud ten Copperfield  ty vodky vyčaroval, když u sebe neměl žádný batoh ani tašku a na sobě jen bermudy a řídký bavlněný nátělník.

5 – ODstávka lanovky v Orvietu

Středověké město Orvieto s nádhernou gotickou katedrálou navštěvujeme během zájezdu do Toskánska a Umbrie. V katalogu Geopsu má tento zájezd své pevné místo a patří k nejoblíbenějším. Orvieto zaujme už svou polohou na vysokém skalním ostrohu, kam se z parkoviště dopravujeme lanovkou. Stejným způsobem se pak vracíme zpět, zájezdové autobusy nahoru nesmějí. Takhle to probíhalo do dne, kdy mi obsluha na HORNÍ stanici jen tak mezi řečí oznámila, že za chvíli začne  údržba a žádná lanovka už ten den nepojede. Ptát se, proč mi tuto milou zprávu neoznámili na DOLNÍ stanici, kde bylo možné dohodnout se s řidiči, bylo zbytečné.  Jako na potvoru jsem v autobuse zapomněla  mobil, takže mi nezbylo jít stopovat, abych se dostala z kopce dolů. Jako první mi zastavil taxík, který, jak známo, na prosebný pohled nejezdí.