Zpátky do minulosti – Vyšehrad a Slavín

Jedna paní povídala…v našem případě Jeden kronikář psal. Alois Jirásek z toho vytěžil Staré pověsti české a já vás tímto zvu na další vycházku. Pokud s sebou vezmete děti, na dřevěnou Libuši, Přemysla, ale i na knížete Kroka a Bivoje s kancem si budou moci dokonce sáhnout. Od postav mýtických se přesuneme za těmi, co už sice nejsou mezi námi, ale jejich dílo a činy ano. Některým sice trochu pobourám aureolu slávy, ale věřím, že je to naopak zlidští. Vždyť nikdo není „svatý“, a taková autorka (?) Babičky Božena Němcová svatá rozhodně nebyla. Vzhůru tedy do dobré společnosti, na Slavín.

Vycházku začneme na stanici metra C Vyšehrad, odkud se otvírá zajímavý pohled na Nuselský most a areál Karlova s kostelem Panny Marie a sv. Karla Velikého, k jehož odkazu se rád hlásil jeho zakladatel, Karel IV. Tato část města je známá jako horní Nové Město pražské a zahrnuje i Albertov, kostel sv. Kateřiny, botanickou zahradu až k dnešnímu Karlovu náměstí. Spojit tuto část Prahy s centrem se uvažovalo již na začátku 20. st., ale nezbytnost mostu se projevila s výstavbou pankráckých sídlišť v 60. letech. Most z předpjatého betonu s železobetonovou trámovou konstrukcí o délce 485 metrů byl otevřen v roce 1973.

V letech 1972 – 81 probíhala výstavba Paláce kultury se 70 sály s kapacitou až 10 000 návštěvníků. Pražané, zvyklí na poměrně intimní prostředí Vyšehradu s rozlehlým parkem a štíhlými věžemi baziliky sv.Petra a Pavla, stavbu nazývali různě – Pakul, Lidojem nebo Moby Dick. Konaly se tu 2 sjezdy KSČ a několik sjezdů Národní fronty. Co byla NF si mladší ročníky případně můžou vygooglit, já jsem ráda, že se po ní slehla zem. Čas oponou trhnul, z pakulu se stalo kongresové centrum a nikdo se už nad ním nepozastavuje. Navíc interiéry byly ve své době vybaveny i skvělými uměleckými díly, z nichž mnohá se naštěstí zachovala. Je tu plastika Slunce od Vladimíra Procházky nebo Žena s holubicí od vynikajících sklářů Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského, lustr složený z malých skleněných tubusů od Stanislava Víznera a tkané gobelíny Jižní Čechy a Praha hudební s portréty našich skladatelů.

Dnešní Vyšehrad je národní kulturní památkou od roku 1962, místo spjaté s pověstmi z nejstarších dějin země a pověstí o vzniku Prahy. Historické důkazy chybí, Vyšehrad do této mýtické podoby zpopularizovali obrozenci v 2. pol. 19. st. Jejich zásluhou je dnes místo známé národním hřbitovem Slavín.

Přicházíme k mohutné vyšehradské citadele, kterou dal vystavět Ferdinand III. Habsburský kolem roku 1650. Vysoké cihlové hradby mají tvar pětihranu a šest nárožních bašt. Vstupní brána Táborská z roku 1656 je pozdně renesanční, z gotické Špičky zbyl kousek oblouku.  Nicméně podle dochovaných ilustrací byla postavena kopie, kterou dnes najdete na Petříně a je v ní zrcadlové bludiště. Přidejme ještě následující barokní Leopoldovu  bránu a směrem do Podskalí empírovou Cihlovou bránu a máme krásnou ukázku vývoje pevnostní architektury v proměnách času.

V nízkém domku vedle bývalé Špičky žila spisovatelka Marie Popelková (1862 – 1941), která určitě netušila, že její gesto  – využití manželova příjmení jako svého jména křestního – bude za pár desítek let budit vášně. Popelka Bilianová, autorka oblíbených sentimentálních próz typu červené knihovny, je pohřbena na Vyšehradském hřbitově, kam sama pořádala procházky s výkladem o známých osobnostech. Přezdívalo se jí Poslední vyšehradská kněžna a byla opravdu dobrým strážným duchem tohoto místa. Pocházela z Králova Dvora u Berouna, v mládí se s rodiči přestěhovala do Prahy. Pro slabý zrak se nemohla stát učitelkou, dovzdělávala se sama četbou a jako jedna z mála žen chodila na přednášky na universitu. Byla také velkou patriotkou a díky  vlastenecké činnosti se seznámila se svým budoucím chotěm, nedostudovaným právníkem Arnoštem Biliánem. Založili spolu tzv. vlastenecké obětiny, tiskli kartičky s citáty vlasteneckých spisovatelů a za jejich prodej financovali chod několika škol. Po svatbě se přestěhovali na Vyšehrad do domku, kde se vybíral akcíz, potravní daň. Zde manžel pracoval jako výběrčí. Popelka začala přispívat do Národních listů, Národní politiky a Hlasu národa a zábavných a ženských časopisů. Básně moc úspěšné nebyly, začala proto psát krátké povídky a sentimentální prózy (Paní Katinka z vaječného trhu, Vyšehradské fejetony, román Do panského stavu, Vyšehradské pověsti). Je i zásluhou Popelky Biliánové, že se Vyšehrad dochoval tak, jak ho dnes vidíme. Brojila proti bourání hradeb a další zástavbě zde, pečovala o hřbitov. Byla dlouho jednatelkou Ústřední matice školské, pořádala dobročinné sbírky pro nemajetné rodiny, slepé a hluché děti. Navíc se věnovala dívčímu skautingu, 1912 ve svých  50 letech založila poblíž Jílového první lesní osadu. Tato silná osobnost musela projít mnoha těžkými chvílemi jako smrt prvního dítěte, deprese a pak sebevražda manžela i celoživotní zdravotní problémy. Vyšehrad jest mohylou slávy naší i samobytnosti. (…) Bavoři mají svou Walhalu a Londýn Westminster, Řím i Paříž svůj Pantheon, Poláci svůj Wawel posvátný; náš Vyšehrad se může státi v ohledu tom vzácnou perlou.“

Naproti domku Popelky Biliánové založil roku 1913 lékař a chirurg Rudolf Jedlička, ústav pro tělesně postižené děti. Šlo o nejstarší zařízení tohoto typu v Čechách, které poskytovalo péči tělesně postiženým dětem v oblasti vzdělání, rehabilitace, uměleckého rozvoje, sociálních služeb. Ústav přežil temnou dobu ostrakizace postižených za totality  a dnes má 5 budov, školu, terapeutický pavilon, tělocvičnu, bazén, zahradu s včelími úly, Přes týden tu bydlí hlavně náctiletí studenti, kteří si tak mohou zkoušet samostatný život mimo rodinu. Daleko za hranicemi republiky se proslavila hudební skupina The Tap tap, složená z tělesně postižených studentů a absolventů ústavu.

Vstup do vlastní pevnosti tvoří raně barokní Leopoldova brána, podobná bráně Matyášově na 1. nádvoří  Pražského hradu, stavitelem je Carlo Lurago. Brána patří k nejkrásnějším dochovaným stavbám mohutného barokního opevnění Prahy, které vznikalo mezi lety 1653 – 1730. To se stavělo z cihel a zpevňovalo kamenným rámováním. Typické jsou pětiboké bastiony, předsunutá část samotného opevnění, což je dobře patrné právě na Vyšehradě.  Bránu zdobí rakouský orel s korunou a po stranách lvi. Původně tu byla uzamykatelná mříž s kolečkovým posouvacím systémem a za ní padací most. Nahoře je komora pro střelce, kam ovšem museli složitě šplhat po žebříku. Procházíme branou a otvírá se nám pohled na rotundu sv. Martina, nejstarší stavbu tohoto typu na území Prahy. Stejně jako kostel sv. Martina ve zdi pár kroků od Národní třídy připomíná příběh galského vojáka, který se rozdělil s žebrákem o svůj vojenský plášť a později se obrátil na víru. Rotunda je nezmar, za husitů byla vydrancována, přežila zásah blesku a následný požár, přítomnost pruských vojáků, kteří tu vyráběli patrony i zrušení za Josefa II. Později tu byla znovu prachárna a pak obydlí pro sociálně slabší občany. Rotunda měla namále při stavbě silnice procházející Vyšehradem, ale zachránil ji hrabě Karel Chotek, silnici dal vést obloukem. Na straně směrem k silnici je dobře patrný původní zazděný vchod.

Až do 14.st není Vyšehrad místem opředeným legendami, ale o 100 let mladší alternativou Pražského hradu. Prvně zmíněný název Vyšehrad najdeme na zde ražených mincích z doby knížete Boleslava II. Nicméně jako knížecí sídlo je uváděn až o něco později, za vlády Vratislava II. (jako 1.český král Vratislav I.) Ten sem přesídlil kvůli sporům s bratrem Jaromírem, pražským biskupem. Vratislav na Vyšehradě založil kapitulu, sbor duchovních, která byla podřízena přímo papeži a dal vystavět rotundu sv. Martina a baziliku sv. Vavřince a sv. Petra a Pavla. Druhý český král, již s dědičným titulem, Vladislav  II, se roku 1158 vrací zpět na Hrad. Slavné časy musel Vyšehrad zažít za Karla IV. , který ho zahrnul do nově budovaných hradeb kolem Nového Města pražského a samotné vyšehradské opevnění posílil tak, aby odolalo útokům vedeným z jihu. Z doby Karla tedy můžeme mluvit o vyšehradské pevnosti. Byl tu také postaven gotický palác, jenže ten bychom tu dnes marně hledali. Karel zahrnul Vyšehrad do korunovačního průvodu českých králů, ale jak se zdá, pouť na Vyšehrad v předvečer korunovace anoční rozjímání nad lýkovými střevíci, mošnou a radlicí svých přemyslovských příbuzných vykonal pouze on sám.

Za husitů byl Vyšehrad pobořen a opuštěn, protože husité si potřebovali při dobývání Prahy otevřít od jihu zásobování. Později se tu začali usazovat řemeslníci a vzniká malé městečko. Jenže po Třicetileté válce se musí jeho obyvatelé vystěhovat a jejich domy znovu ustoupit vojenské pevnosti jako součást mohutného barokního opevnění Prahy. Objevují se pro Vyšehrad typické bastiony. Různé stavební úpravy a opevňovací práce pokračovaly během dalších dvou století, ale nějakou zásadní úlohu při obraně Prahy pevnost nikdy nehrála. Nebyla tu dostatečně početná posádka, ale hlavně poloha pevnosti obranu pražských měst ani neumožnovala. Naopak se tu usadili během válek o habsburské dědictví Francouzi i Prusové, jak se měnil způsob vedení válek, pevnost zastarávala. I tak Vyšehrad zůstal pod vojenskou správou až do roku 1911, kdy byla pevnost předána městu Praze. To už je ovšem doba, kdy se památné stavby neboří, tudíž Vyšehrad je dnes jednou z nejstarších a nejlépe dochovaných vojenských pevností ve střední Evropě.

Málo se ví, že Vyšehrad mohl vypadat úplně jinak, než jak ho známe dnes. Pražský magistrát řešil, zda tu postavit řadové rodinné domky, činžovní domy jako v Podskalí, provést parkovou úpravu nebo tu vybudovat velký národní památník. Nakonec zvítězila střízlivější varianta, i díky proboštům Václavu Štulcovi a Mikuláši Karlachovi.

Vystoupejme kolem rotundy na vyhlídkovou cestu nad hradbami, odkud se nám otevře pohled na Albertov, část dochovaných hradeb z doby Karla IV a několik kostelů z jím zamýšleného pomyslného kříže – odleva to jsou věže sv. Kateřiny, sv. Apolináře, Panny Marie a  sv. Karla Velikého, pětici doplňují Emauzy a Panna Marie na Trávníčku.  Budeme pokračovat až ke Štulcovým sadům, kde nás čeká mezi stromy dobře ukrytý barokní jezdecký pomník sv. Václava od Jana Jiřího Bendla, původně na Václavském náměstí. Probošt a vyšehradský kanovník Václav Svatopluk  Štulc (1814 – 1887) si zaslouží více pozornosti. Tento vlastenecký kněz, spisovatel a učitel na staroměstském Akademickém gymnasiu byl mezi žáky velmi oblíbený, protože se nebál jako jeden z mála vystupovat jako vlastenec v době Bachova absolutismu. Ve své vzpomínkové knize o něm píše spisovatel a básník Ladislav Quis, Štulc ho učil češtinu a dějepis. 

Kolem novogotického Nového probošství od architekta Josefa Niklase vstoupíme na vyšehradský hřbitov.

Až do pol. 19. st zaujímal hřbitov malou plochu u kostela sv. Petra a Pavla. Vzhledem ke vzdálenosti přes 500 kroků od obydlené části přežil josefínské rušení hřbitovů, kromě kapituly a probošství tu tehdy žádné obytné stavby nestály, navíc v té době už je Vyšehrad veden jako vojenská pevnost. Po pádu absolutismu se rozvíjí národní uvědomění a po vzoru jiných evropských národů se rodí myšlenka založení národního hřbitova. Vyšehrad jako místo spojené s nejstaršími dějinami se zdá ideální. Hlavním iniciátorem se stal František Palacký, Otec národa. Ten stál roku 1862 u vzniku vlasteneckého spolku Svatobor zaměřený na pomoc českým spisovatelům včetně důstojného místa posledního odpočinku těm, co už odešli na věčnost. Palacký také navrhl znak spolku – tři ruce držící kruh a heslo: Pomáhej! – Osvěcuj! – Pamatuj!  Tento znak můžeme vidět na vůbec prvním  náhrobku hřbitova přímo naproti vchodu od baziliky, jde o hrob autora rukopisů Václava Hanky. Palackého zeť, František Ladislav Rieger, navrhl samotný Slavín a postupně se tento pojem přenesl na celý vyšehradský hřbitov. Připomeňme si z více než 600 zde pohřbených osobností aspoň některé.

Antonín Dvořák (1841-1904). Jeho náhrobek zdobí busta a smuteční vrba od sochaře Ladislava Šalouna. Vedle Smetany je Dvořák spolutvůrcem české národní hudby. Byl vynikajícím klavíristou i dirigentem. Jeho symfonie Z nového světa měla v Americe při premiéře obrovský úspěch a dostala se i do kosmu, v roce 1969 vzal Neil Armstrong její nahrávku s sebou na Měsíc. Dvořák složil  9 oper, dvě řady Slovanských tanců, instrumentální koncerty, jako je světově proslulý violoncellový koncert A-dur a H-moll, předehry, oratoria a kantáty, písně a skladby klavírní. Largo z Novosvětské se stalo hymnou státu Iowa.

Josef Kaizl  byl dlouholetým poslancem Říšské rady i Zemského sněmu a 10 let ministrem financí Předlitavska, nejvyšší vládní funkce, jakou kterýkoliv Čech získal v rámci Rakousko-Uherska. Jeho náhrobek navrhl Josef Gočár ve stylu kubismu, plastika Objetí lásky a smrti je od Břetislava Kafky.

Antonín Benjamin Svojsík (1876-1938) učitel tělocviku a propagátor moderní výchovy, zakladatel českého skautingu Junáka.

František Langer (1886-1965), příslušník čapkovské generace, účastník schůzek tzv. „pátečníků“, které bratři pořádali ve své vile na Vinohradech. Za první světové války byl v čs. legiích v Rusku a prodělal s nimi anabázi návratu do vlasti přes Sibiř. Tam, stejně jako v armádě nové republiky, byl vojenským lékařem.

Karel Čapek (1890-1938). Jeho náhrobek připomíná boží muka, symbolické místo umučení republiky, na státním znaku je i Zakarpatská Ukrajina. Hrob doplňuje šerpa s manželčiným jménem a miska s vodou pro ptáčky.

Karel Hynek Mácha (1810-1836) byl všechno, jen ne uhlazený dvorný mladík tak, jak je zpodobněn na Petříně. Je vůbec zvláštní, proč se zrovna on stal patronem zamilovaných, protože jeho Máj je spíše ponurou emo hymnou. Náhrobek je původní a byl sem přenesen ze hřbitova v Litoměřicích, Máchův druhý pohřeb v květnu 1939 byl vnímán jako národní manifestace proti nastupující německé okupaci.

Antonín Wiehl (1846-1910) určitě na vyšehradský hřbitov patří, ostatně sám se na jeho výzdobě podílel. Tento žák Josefa Zítka, mimo jiné autor Smetanova muzea u Karlova mostu nebo rohového domu na Václavském náměstí, zde navrhl arkádové ochozy a Slavín.

Vlasta Burian (1891-1962). Ostatky krále komiků a jeho ženy sem byly na podnět Společnosti Vlasty Buriana přeneseny z vinohradského hřbitova až v roce 1991, kdy už zde nebylo místo na nový hrob. Naštěstí mohl na konci jedné z uliček ustoupit rozměrný odpadkový koš. Busta zdobící hrob byla bohužel brzy ukradena, dnes tu můžeme vidět keramickou plastiku hercových rukou. Jedna míří k nebi, odkud herec dostal svůj talent, druhá ruka ho symbolicky předává divákům. Burian si otevřel vlastní divadlo v Jungmannově ulici, působil tu 14 let a jako ředitel platil zde vystupující herce mnohem lépe, než jakou gáži dostávali v Národním divadle. Postupně se stal jedním z nejpopulárnějších filmových herců první republiky, což si dobře uvědomoval a dokázal zpeněžit. Kromě vysokých honorářů za filmové role vystupoval v nejrůznějších reklamách v podstatě na cokoliv. Možná příliš okatě dával najevo svůj vysoký životní standard, měl vlastního kuchaře pana Trejbala, v létě jezdil na francouzskou Riviéru, střídal luxusní automobily, v Chuchli měl vlastní dostihovou stáj. Během 2.světové války se vykroutil ze spolupráce s německým filmem, přesto byl v roce 1945 obviněn z kolaborace. Vynuceně pod hrozbou trestu smrti proti němu vypovídala Lída Baarová. Burian byl odsouzen na několik měsíců k těžkému žaláři a pokutě půl milionu korun. 5 let nesměl vystupovat, pracoval jako dlaždič, v jeho vile byla zřízena školka. I když se nakonec k filmu vrátil, byl to už jen odlesk bývalé slávy. Roku 1994 byl plně rehabilitován díky úsilí divadelního kritika Vladimíra Justa.

Nejpamátnějším místem vyšehradského hřbitova je bezesporu Slavín, vyvýšená část zdobená sochami, které představují Génia, Vlast truchlící a vlast jásající, krucifix je dílem Myslbekova učitele, sochaře Václava Levého.  Zde jsou pohřbeni Julius Zeyer, Josef V. Sládek, Jaroslav Vrchlický, Josef V. Myslbek, Josef Gočár, Jaroslav Fragner, Kamil Hilbert, Karel Honzík,  Jan Štursa, Ladislav Šaloun, Bohumil Kafka, Jan Lauda, Otakar Mařák, Vojtěch Hynais, Václav Špála, Alfons Mucha, Jan a Rafael Kubelík, František Křižík, Oskar Nedbal, Josef Hora, Karel Toman, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan, Vítězslav Vejražka a také operní pěvkyně Ema Destinnová s jedním n, protože kameníkovi by se jinak nápis na desku nevešel.

Hned vedle Slavína nemůžeme minout hroby Bedřicha Smetany  a Jana Nerudy, naproti nim se pak zastavíme u hrobu Boženy Němcové (1820-1862). Také jste se ve škole učili, že Božena Němcová byla takřka svatá a trpěla v manželství s pedantským sucharem Josefem Němcem, který literatuře nerozuměl? Pokud ano, tak „zásluhu“ na tom má komunistický ministr kultury Zdeněk Nejedlý, ironií osudu pohřbený pár desítek metrů odtud. Dnes víme, že to bylo trochu jinak, Němec svou ženu miloval natolik, že jí odpouštěl i nevěry, kterých bylo minimálně pět. Jeden z „přátel“, básník a překladatel Václav Bolemír Nebeský Němcové prokazatelně radil v jejích literárních začátcích a existují názory, že právě on je spoluautorem Babičky….Oba manželé byli poměrně výbušní a nepoddajní, Němec si ovšem uvědomoval, že na něm leží tíže zabezpečit rodinu a od manželky očekával klasickou ženskou roli. Betty však neměla v úmyslu přijít o tvůrčí svobodu. Přestože později žila v bídě se čtyřmi dětmi, stálé zaměstnání se jí přijmout moc nechtělo. Život se státním zaměstnancem jistě nebyl lehký, rakouské úřady Němce špiclovaly pro jeho vlastenectví a různě přeřazovaly do stále nových míst, rodina se často stěhovala. V roce 1857 Němec požádal o rozluku od stolu a lože. Nešlo o klasický rozvod, ale možnost nežít ve společné domácnosti.

Podle všeho se zdá, že Božena nebyla zas až tak holka do nepohody. Nejkrásnější dopisy psala manželovi, když sám pobýval pracovně v Uhrách, společného soužití už ale nebyli schopni. Němcová žila ve svém vysněném světě, ráda přijímala lichotky od svých – většinou mladších – milenců, případně je finančně podporovala. Víc než morální odsouzení tehdejší společnosti jí vadilo, že tito muži z příliš těsného vztahu brzy vycouvali. Dcera Dora jednou poznamenala na okraj matčina dopisu: Jenže ono to, mámo, s tím otroctvím nebyla tak docela pravda. Vždyť ty sis vlastně celý život dělala, cos chtěla. A jak táta odešel do Uher, zůstalas v Praze s těmi svými přáteli…

Na Vyšehradském hřbitově se nachází místo, kde jsou pohřbívány významné osobnosti bez pozůstalých. O pietní místo pečuje Společnost přátel slova. Jsou tu třeba Vlasta Fabianová (1912 -1991) Ljuba Hermanová (1913-1996) Karel Vlach (1911-1986) Zuzana Navarová (1959-2004).

Vstupme teď do baziliky sv. Petra a Pavla. Svůj vzhled změnila několikrát, od románské podoby za Vratislava II přes Karlovu gotickou přestavbu a baroko počátkem 18.st. až k ortodoxnímu puristovi Josefu Mockerovi. Ten byl zahleděný především do gotiky a ze staveb pak odstraňoval vše nepatřičné. Tak máme novogotický Karlštejn, novogotickou novou část katedrály sv. Víta i novogotickou Prašnou bránu. Na Vyšehradě ve stejném duchu Mocker navrhl dvě 58 metrů vysoké věže, které dnes tvoří typickou dominantu místa. Západní průčelí s trojicí  portálů zdobí zemské a kapitulní znaky, řecká písmena alfa a omega symbolizují počátek a konec světa.

Interiér baziliky je v Praze výjimečný secesní výzdobou, ve stejném stylu je vymalována kaple sv. Václava v Hrádku v Kutné Hoře. Jak chrám vypadal dřív je zachyceno na fresce s pověstí o tzv. Čertově sloupu. Nejcennější obraz gotické Panny Marie dešťové ze 14. století je dnes v Anežském klášteře v expozici NG, zde visí kopie. Novogotický je i hlavní vyřezávaný oltář s postavami sv. Petra a sv. Pavla, po stranách potom se sv. Cyrilem a Metodějem.

Komentovaná vycházka může pokračovat přes rozlehlý park (Vyšehradské sady) na  vyhlídku na břidlicové vyšehradské skále. Pod námi je podolská porodnice, vodárna a na druhé straně řeky ostrov Císařská louka a Smíchov. Z původní vyšehradské akropole nezbylo skoro nic, dochovalo se Staré purkrabství, gotický sklep a studna. Ostatně archeologové tu prozkoumali jen asi 15 % plochy. Dnes sady zdobí čtyři rozměrná pískovcová sousoší Josefa Václava Myslbeka – Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka, Lumír a píseň a Libuše a Přemysl. Sousoší původně stála na okrajích Palackého mostu, ale byla poškozena při bombardování Prahy v únoru 1945.

Cestou zpět na metro mineme  Karlachovy sady. V horkých dnech příjemné stinné místo s dokonale ukrytým posezením ve vzdáleném rohu parku. Stejně tak většina návštěvníků mine bez povšimnutí sochu probošta Mikuláše Karlacha, sv. Jana Nepomuckého a malou bíle natřenou kapličku. Zaujme spíš Čertův sloup a to legendou o sázce nezdárného vyšehradského kanovníka s čertem Zardanem, zda stihne (ten čert) přinést z Říma na Vyšehrad sloup z chrámu sv. Petra dřív, než skončí ranní bohoslužba. Pokud ano, kanovníkova duše  propadne  peklu, údajně rád mastil karty. Čert ovšem švindloval a sebral sloup z kostela Panny Marie v Trastevere, který je blíž. Ne nadarmo se však o Bohu říká, že je Vševědoucí. Čertovi srazil sloup 3 x do moře, takže Zardan jeho lovením ztratil drahocenný čas a dolétl nad kostel přesně ve chvíli, kdy na konci mše zaznělo ámen. Zardan pochopil, že prohrál. Vzteky sloupem mrštil na střechu tak silně, že se rozlomil na tři kusy. Dodnes je uvidíme hned na začátku v Karlachových sadech kousek od branky na hřbitov. Kdo nevěří, ať tam běží… Doporučuje se za horkých letních dnů, kdy jsou (údajně) trochu cítit sírou.

Na tomto místě se s vámi rozloučím, sami ještě můžete navštívit vyšehradské kasematy. Prohlídky s průvodcem se konají každou půlhodinu a vstup i pokladnu najdete u Cihelné brány. Případně společně můžeme pokračovat do Podskalí k Železničnímu mostu, kde se nachází několik zajímavých kubistických staveb. Ale o kubismu v architektuře zase někdy příště.